S přítelem jsme si jednoho krásného večera prohlíželi králičí weby, že by se nám nějaké to malé chlupaté zvíře líbilo. Nabídek mláďat byla spousta - není se čemu divit, znáte to, králíci prostě "dupou" hodně... Tak jsme surfovali, brouzdali, klikali, až jsme narazili na obrázek krásné, chlupaté, stříbrné králíčice. Jako u jediné byl nápis "volná", tak jsme neváhali, nažhavili jsme dráty a napjatě čekali, zda se na druhém konci telefonu ozve haloooo. Dočkali jsme se poměrně záhy. Mluvila jsem s příjemnou paní, která mě ujistila, že vše je ok, králičí holka je pořád ještě volná, pak proběhla válečná porada a výsledkem bylo, že jsme nasedli do auta, vzali s sebou krabici vystlanou novinami a frčeli si to přes celou Prahu k majitelce.

Cesta byla náročná - Letná, okruh, dálnice, mapy, otočky, polní cesty, ale cíle jsme dosáhli - a to v časovém limitu... Na místo jsme dorazili po několika telefonátech. U vrat nás uvítala ona příjemná paní s dítětem v náručí a ještě s jednou malou asistentkou. Vešli jsme do dvora, kde nás hned na začátku pozdravil pes, vzápětí mýval a nakonec poměrně velké množství krásných králíků, malých i velkých, zakrslých, flekatých, šlechtěných, křížených... Krása pohledět - pomyslela jsem si, že mít dost času, nebyla by to špatná výplň mých volných chvil. Konečně jsme se dostali k naší králičici, nejdříve jsem se trochu vylekala, protože nám paní oznámila, že vlastně to co myslela, že je holčička, má maličkého pinďourk

Vyslechli jsme ještě pár rad jak ji vychovat, co dělat, nedělat a nepodělat a mohli jsme s naší malou králindou vyrazit domů. Ještě po cestě jsme jí dali jméno, vypadlo mi prostě s pusy a už jí to zůstalo - ano, jedná se o Bobinku... Někomu to možná může znít infantilně, ale při pohledu na to malé zvíře mi přišla jména jako Ágnes, Irma, nebo Evžénie prostě nevhodná. Po hodině jsme konečně přijeli domů, Bobinka byla poměrně smělá, takže jsme nějaké počáteční pozpaky ani nečekali, svou malou klícku přijala poměrně snadno, zalezla si do domečku a odpočívala po vyčerpávajícím dnu. My jsme ji pozorovali, následně hladili, mazlili tulili a jen tak vedle ní seděli ještě několik hodin.

No a tohle se stalo předevčírem, dnes už je Bobinka rozkoukaná, pořád jenom jí, pije hopká a blbne. Ještě se nás bojí, občas se před námi schová do domečku, nebo nechce vylézt ze skrýše pod radiátorem. Je s ní celkem sranda, občas si jen tak povyskočí, nebo zničeho nic nabere záhadně vysokou rychlost a peláší si to kdoví kam. Je to naše holka a máme ji rádi... Doufám, že se Vám také bude líbit (aspoň na fotkách) a že se na její blog příjdete rádi podívat.